Vyrazili jsme ze Zlína. Čtyři chlapi, naložené motorky, hlavy plné plánů a kapsy… no, tak akorát na benzín a těstoviny z vařiče. Cíl byl jasný – Korsika. Ostrov, kde prý zatáčky nikdy nekončí. A to jsme si samozřejmě museli ověřit osobně.
Cesta dolů byla klasická přes Rakousko a severní Itálii, s noclehem někde po cestě v kempu. Druhý den už jsme mířili na trajekt (pravděpodobně Livorno) a po pár hodinách na moři jsme vystoupili v Bastii – bráně Korsiky.
Hned od začátku jsme zamířili do vnitrozemí směrem na Corte. A tady to začalo. Úzké silnice, nekonečné zatáčky a výhledy, kvůli kterým člověk zapomínal brzdit. Průsmyky, kde se asfalt vine mezi skalami a lesy, patřily k tomu nejlepšímu, co jsme kdy jeli.
Pokračovali jsme přes horské oblasti směrem na Ajaccio, rodiště Napoleona, kde jsme na chvíli zpomalili tempo a nasáli trochu civilizace. Jen na chvíli – protože motorky si říkaly o další zatáčky.
Pak přišlo to, co si pamatuje každý, kdo na Korsice byl – pobřeží kolem Bonifacia. Bílé útesy padající do moře, staré město na skále a silnice, které kopírují pobřeží tak, že člověk neví, jestli dřív zastavit kvůli výhledu nebo kvůli focení.
Cestou jsme projeli i Calvi a severozápad ostrova, kde se hory potkávají s mořem. Kombinace, která dělá z Korsiky motorkářský ráj.
Když bylo vedro, skončili jsme ve vodě. Průzračné moře, lodě na horizontu a chvíle klidu. Pak zpátky do kombinéz a zase nahoru do hor, kde čekaly další serpentiny.
Večer klasika – kemp, stan, vařič. Vařili jsme si sami, jedli všechno, co šlo ohřát v jednom hrnci, a řešili zásadní otázky typu: „Kolik zatáček jsme dneska vlastně projeli?“
Nechybělo ani plánování u mapy na parkovišti. Rozložená mapa, dva prsty na různých místech a finální rozhodnutí: „Hele, tady to vypadá nejvíc klikatě. Jedeme tam.“
Projeli jsme Bastii, Corte, Ajaccio, Bonifacio i Calvi – a mezi tím stovky kilometrů silnic, které by si člověk nejradši dal znovu hned druhý den.
A pak návrat. Trajekt zpět, Itálie, zase kemp a dlouhá cesta domů. Unavení, opálení, ale s hlavou plnou zážitků.